18.05.2013 08:53

 

Díky státe, díky vládo....

(Píše mladý muž... Přejato...)

Bydlíme se ženou, která je  na mateřské, a malým dítětem v menším okresním městě 120 km od Prahy ve zděděném rodinném domku. Ještě nedávno jsem pracoval jako systémový analytik u místního výrobce telekomunikačního softwaru, vydělával jsem na náš region slušné peníze, žena dostávala mateřskou a docela hezky a spokojeně jsme si žili. Vydělával jsem 15 000 čistého, žena má mateřskou 3 630, za 18 630 korun se u nás dá slušně žít.

Shodou různých okolností můj zaměstnavatel zkrachoval. Nepříjemné... Slušnou práci u nás neseženu a tak jsem se rozhodl hledat v Praze. Našel jsem si práci hned, jsem profík v oboru, plat je slušný - 38 tisíc. Na denní dojíždění to ovšem není, takže si musím pronajmout byt a domů jezdit jen na víkendy a jedenkrát v průběhu týdne, když je třeba ženě pomoci, a taky aby nebyla pořád s dítětem sama. Samozřejmě něco stojí stravování v Praze, máme sice stravenky a žena mi dává jídlo sebou, ale stejně se nevyhnu občas nějaké restauraci. Ale práce mně baví, mám skvělé výsledky, firma je se mnou velmi spokojená a daří se nám.

Pracuji v Praze už měsíc a půl a přišla první výplata - 26 600 korun na dlaň. Z toho okamžitě vypláznu 10 000 korun za pronájem garsonky na Jižním městě. Ještě za vodu, plyn, internet (tedy výpalné Telecomu) 2000.  Soukromě najedu domů a zpět 1 920 km, což mně stojí jen na benzínu 4 800. Za různé  další nutné pražské poplatky, které bych doma neměl, vydám asi tisícovku. Počítám, počítám... Jsem blázen, abych tady makal celý týden bez rodiny za 8 800? Moje žena bere mateřskou 3 630, náš společný příjem je tedy 12 430 korun. Jak s tím vyžít? Naše životní úroveň upadá.

 

Dávám výpověď, odjíždím domů a přihlašuji se na Úřad práce. Mojeodměna činí 10 800 korun za celodenní hraní s dcerou. Protože se večer nudím, skládám známým pécéčka. Udělám tak jedno týdně. Na každém vydělám asi 2 000, tedy 8 000 měsíčně na ruku. Uvažoval  jsem, že si zřídím ŽL a začnu se tím živit. Tak jsem zašel na úřad. Paní mi vysvětlila, že musím platit minimální zálohy na sociální a zdravotní  pojištění, dohromady asi 3 000 za měsíc. Minimální daň mi ukousne minimálně 840  korun měsíčně. Počítám, počítám...  Z mých vydělaných 8 000 mi tedy zůstane 4 160. Polovina?

Paní, nechte si ten formulář...

 

Podnikám dál na černo, neplatím nic, zdravotní za mne platí stát a sociální pojištění nikdo. Stejně je k ničemu. Dostávám 10 800 od Úřadu práce, 8 000 za služby přátelům, manželka 3 630, takže náš celkový příjem do rodiny je 22 430. Naše životní úroveň se rapidně zvedla, letos v létě si konečně dovolíme dovolenou u moře a vzimě lyžování v Alpách. Minulý měsíc jsme si vyřídili sociální příplatek na bydlení a na dopravu MHD, dcera má atopický ekzém a manželka ji musí vozit k lékaři. To udělá 3000 měsíčně, vyděláváme už 25 430 čistého a koupili jsme si hezkou Fabii na leasing. A hodná paní na úřadě slíbila, že nám příplatek doplatí za rok nazpět: potřebuji nové lyže a manželka si vyhlédla kožíšek. Těšíme se, až manželce zvednou mateřskou na 7000, možná bychom si pořídili druhé dítě a koupili nové, lepší, zahraniční auto, ten leasing z těch 35 800 čistého lehce utáhneme. Jednou za půl roku se nechám na chvíli zaměstnat a pak hurá znovu na ÚP. No, nějak ten měsíc vždycky přežiju.. To víte, už jsem si zvykl na svůj denní režim: v 10 ráno žena zajde pro rohlíčky do pekárny, po cestě mi koupí noviny (samé potěšitelné zprávy!), pak si chvíli hraji s dcerou a vyrazíme někam na výlet, podle počasí - do přírody, na koupaliště, na běžky, do aquaparku.

Jen mně občas přepadá splín a pak mne trochu mrzí, že moje dvě vysoké školy, inteligence i  schopnosti nejsou využity. Nemělo by to mrzet i tu paní na Úřadě? Ale  brzy mně to přejde, vždyť se máme tak dobře a já nejsem nevděčný!

 

Když se vrátíme z výletu, potkám občas kluky z bývalé práce a pozvu je na pivo. Jsou furt nespokojení, což chápu. Makají a stále jim nestačí peníze. A přitom je to tak jednoduché...

 

Díky státe, díky vládo!

Miluji tuhle zem !!!

.......................................

A já dodávám...

 

Také miluji svou zemi a nejen proto, že jsem ji znal od 50. roku, že jsem v ní vyrůstal, žil, pracoval, vychovával s mou drahou paní své děti a nyní se radujeme i z vnoučat... Především ji ale miluji proto, že si ji pamatuji šťastnou a spokojenou, i když z daleka ne bezproblémovou. Ale pamatuji si ji jako krásnou zemi s pracovitými a chytrými lidmi, uspokojující potřeby a jistoty všech občanů. Zemi nekompromisní k lumpárnám, rozkrádačkám, násilí a bezpráví. Pamatuji si ji, prostě, lepší, než je tomu dnes.

Píšeš to dobře, mladý příteli. A to si ještě představ, co peněz by ti tento státní a pro „VYBRANÉ A VYVOLENÉ“„štědrý“ systém dal, kdybys měl třeba trochu tmavší kůži. To bys mohl nechat manželku rodit děti stále a ... To je ale o jiné zhovadilosti těch nemocných „mocných“ v Praze.

Nepochybuji, že si při své inteligenci dokážeš lehce spočítat, že to jednoduché a dnes ještě chvíli možné nebude už zítra platit. Ne proto, že by si to leckdo možná nepřál, ale ono to, prostě, nepůjde, protože při tom „kocourkovském“ hospodaření už nebude z čeho brát (nechť mi kocourkovští prominou).

Tedy, milujme svou zemi a nenechme ji dál plundrovat

„SUPERJELITY Z PRAŽSKÉHO STÁTNÍHO PODSVĚTÍ“!

Grafická úprava a dodatek: Jarda Horák